Ivan Mls: Přízemní mrazíky

Houbařům můžou zničit houby a učinit je nepoživatelnými, zahrádkářům můžou zdecimovat zbytky ještě nesklizené úrody zeleniny, řidiče by měly přimět k vyšší opatrnosti, popřípadě k vážné úvaze, zda už nenastal čas přezout auto na zimní gumy.

Potvory přízemní mrazíky navíc přicházejí rafinovaně po ránu, zákeřně ještě za tmy, aby na ně nebylo vidět. No ale zvykneme si, jako každý rok.

Zase to až taková hrůza není – už jenom to pojmenování – mrazíky. Je v něm něco milého, roztomilého a trochu laškovného. Žádné přízemní mrazy, prostě a jen mrazíky. Netuším sice, jaký je rozdíl mezi mrazem mínus jeden stupeň Celsia a přízemním mrazíkem mínus jeden stupeň, nicméně ten mrazík se mi jeví jako snesitelnější.

Do mrazu se člověk už pořádně obléká, nezapomene na rukavice, teplou bundu a čepici, ale do mrazíku? To se dá přece nějak přeběhnout, tu chvilku chladného nepohodlí jedinec nějak přežije, i když se nebude cítit zrovna komfortně.

Ono není divu, když něčemu říkáme mrazík, tak to přece nebereme až tak úplně vážně.  Samozřejmě, když třeba po ránu venčíte jezevčíka nebo čivavu, je pro vás informace o přízemním mrazíku rozhodně zásadnější, než když na zdravotní čurací procházku vyvedete kupříkladu retrívra nebo bobtaila.

No jo, jenže je tady i jiná zásadní otázka – odkud kam až ten přízemní mrazík sahá?  Z vlastních dlouholetých zkušeností jsem vysledoval, že minimálně k úrovni rukou – při ranní cestě do práce v čase přízemních mrazíků musím svírat pěsti, aby mě nezábly prsty, zatímco holé uši ani špička nosu chladem nijak výrazně netrpí. Takže od loktů nahoru už je to v pohodě. Možná máte jinou zkušenost, ale já to vidím takhle.