Ivan Mls: Smrady a vůně

Prostě až do centra města zavanul odér svědčící o tom, že v pivovaru zrovna vaří novou várku piva. Byla to vlastně vůně – tedy odér, abych byl neutrální – mého mládí, kdy jsem pobýval u dědečka na Lineckém předměstí, a tohle aroma tam zanesl vítr od pivovaru každou chvíli.

Tak si říkám, jaký bohatý a barevný asi musí mít svět takoví psi, s jejich excelentním čichem, kolik podnětů na ně útočí v každém okamžiku, zatímco nás, lidi, plácne přes nos až něco výraznějšího. 

Na druhou stranu bych o psí čich ani nestál. I ten lidský bohatě stačí. Naštěstí už jsou dávno pryč časy, kdy se člověk třeba při čekání na zelenou na přechodu lehce dusil z výfukových plynů projíždějících aut, kdy největší lahůdkou byly kolony trabantů turistů z NDR mířící k Lipnu.

Taky kuřáci už méně zasmraďují životní prostředí, neboť různé elektronické vychytávky pro milovníky nikotinu dokážou být k životnímu prostředí buď pachově neutrální, anebo dokonce příjemně voní. I když si člověk řekne, že znovu vdechovat něco voňavého, co už měl před ním někdo v plicích, by taky nemusel.

Když budu pokračovat ve svém čichovém mapování města, pak nesmím zapomenout na nejrůznější kuchyně a vývařovny, kde začínají s přípravou základů pro omáčky už po ránu. A takový odérek připálené cibulky dokáže pěkně praštit přes nos a spolehlivě pokazit radostný začátek nového dne. 

Stejně jako spolucestující v autobuse, který kolem sebe šíří hutný smrádek zahulené putyky čtvrté cenové skupiny. To pak člověku nezbývá, než raději vystoupit o pár zastávek dřív.

Výhodou je, že před nepříjemnými čichovými vjemy ve veřejném prostoru může člověk zpravidla utéct, pokud si tedy nějaký ten čichový vjem jiného druhu nepřinese čirou náhodou až domů hezky rozmázlý ve vzorku podrážky.