Ivan Mls: Sluchátka

Proč si na to vzpomínám? Nikdy totiž nechtěl ani slyšet o tom, že bychom mu pořídili elektronické naslouchátko. Považoval za nedůstojné chodit na veřejnosti s nějakým špuntem v uchu.

Kdyby se dožil dnešní doby, bylo by po problému. Se zašpuntovanýma ušima chodí po ulicích kde kdo, od školáků přes puberťáky až po dospělé různého věku i pohlaví. Je to možná móda, možná vyjádření společenského statusu, že právě já jsem on-line propojený do digitálního světa a vypadám důležitě.

Když odhlédneme od toho, co na takovýhle způsob zacházení se sluchem říkají otorinolaryngolové, musím hlavně ocenit mílové kroky, kterými kráčí technologický pokrok.

Bezdrátová sluchátka zaražená v uších kolemjdoucích lidí nebo spolucestujících ve vlacích a autobusech jsou mnohem, mnohem dokonalejší než jejich starší a téměř vyhynulí předchůdci, kteří ještě potřebovali ke spojení s mobilem kablík.

Majitelé těch drátových se totiž často o svůj požitek z randálu a kraválu, pardon, ze svébytné hudby, kterou poslouchali, dělili se svým okolím, jak jim decibely ze sluchátek utíkaly ven. Což třeba v trolejbuse nebylo nic příjemného, když do vás z jedné strany řezal death metal, z druhé strany sděloval své poselství nějaký rapper a od dalšího spolucestujícího jste slyšeli třeba dunivé techno.

Teď vnímám boží klid, díky géniu konstruktérů audiotechniky a stále pokročilejším technologiím. Až někdy pojímám podezření, že lidičky zahledění do mobilů se špunty v uších třeba zrovna berou lekci cizího jazyka, poslouchají hodnotnou audioknihu nebo jsou na on-line přednášce.

Tak nevím, jestli bych taky neměl jít s dobou. Pořád se totiž nemůžu zbavit toho starodávného zvyku vnímat na ulici zvuky svého okolí a ve vlaku si číst knížku, časopis nebo noviny… A jak jste na tom vy?