Jiří Březina starší: Vítr v zádech

Ve skutečnosti to tak často neplatí a občas nás vítr v zádech nezištně popotlačí dokonce i správným směrem. Což je milé, pokud toho větru není moc.

Mám k tomu jeden zážitek z cyklistické dovolené v jižní Francii. Zájezd byl etapový a už skoro končil. Čekalo nás jen posledních šedesát kilometrů, bez větších stoupání a s dojezdem k moři, odkud nás vezme domů autobus.

Už když jsme vyjížděli z kempu, trošku foukalo, ale naštěstí správným směrem. Jeli jsme mírně zvlněnou krajinou, občas zastavili v městečku na kafe, vyfotili nějaké náměstí nebo kostel a jeli dál. Pohoda.

V druhé polovině trasy začal vítr zesilovat. Trasa mírně stoupala, ale vítr nás tlačil tak silně, že jsme kopečky překonávali skoro bez šlapání. Horší bylo, že jeho výpomoc ignorovala zatáčky, takže dalo větší práci udržet se na silnici.

Blížili jsme se k vyvýšeného hřbetu, na jehož vrcholu se až příliš ochotně otáčela řada větrných turbín a to místo bylo rozhodně vhodnější pro ně než pro cyklistiku. Vítr přešel ve vichřici a nebylo slyšet vlastního slova. Udržet se na kole začalo být nad lidské síly.

Museli jsme sesednout. Schovat se nebylo kam a návrat proti větru byl nemožný. Zbývalo pokusit se kola přes vrchol převést. Ani to nebylo jednoduché. Jediný proveditelný způsob předpokládal nalehnout v předklonu na kolo, nakloněné opačným směrem tak, že jezdec a kolo spolu dohromady tvořily široké písmeno A. Ani v této poloze opilého cyklisty ale nebylo snadné pohybovat se správným směrem.

Vítr s námi zlomyslně cloumal, zatím co jsme se podobni velkým krabům trhavě sunuli přes vrchol. Tam naštěstí drama náhle skončilo. Okreska začala klesat a po pár metrech vítr skokem zeslábl. Nasedli jsme a těch pár kilometrů v pohodě dojeli.

Později jsme se dozvěděli, že ten vítr foukal rovnou osmdesátkou.