Zdena Kolářová: Jak jsem se nestala rockerkou

Rockové balady takové bývají, nebo tak aspoň působí, protože představa, že vyžilý rocker svými sedmdesátiletými artrotickými prsty, plnými umrlčích symbolů na prstenech, chroptí milostná vyznání, je ve své podstatě dráždivá a uchvacující.

To si koupím, rozhodla jsem se. „Chci to cédéčko, které teď hrajete.“ Na pokladním displeji se objevila částka 600 korun. No nazdar! Doma jsem si CD pustila a pochopila, že bylo tak drahé proto, že jeho součástí je i obrazový záznam koncertu světově proslulé kapely.

Když jsem stiskla na ovladači play, ozval se zvuk, který stěny mého bytu tak často neslyší. Něco jako kdyby mi z kuchyňské linky vypadlo všechno nádobí. Než se ozvala skladba, která mne v obchodě tak nadchla, vyslechla jsem pět opusů, u kterých se mi zdálo, že mají stejný rytmický základ, jen řev je jiný.

Ale čekání na baladu se vyplatilo. Líbila se mi stejně jako poprvé. Můj kamarád, který celoživotně tuhle hudbu poslouchá, byl albem nadšen, poučil mě, že tam jsou úžasné kytarové rify, podivil se, že je neumím ocenit, a jízlivě mi doporučil, abych si dál hrála své oblíbené kousky, z nichž kape sentiment, a dala pozor, aby mi ty slaďáky nezvedly hladinu cukru.

Byla to samozřejmě legrace, nakonec jsme se mírumilovně rozloučili. Možná také proto, že si v kapse odnášel darované cédéčko, které by si sám nekoupil. Rockerství má totiž i své limity. Třeba nízký důchod.