Zdena Kolářová: Sny

Pod slovem sen si lidé představují splnění nějaké krásné touhy. Nebo slyšeli jste snad někdy někoho, že by si přál mít třeba astma?

Sny vědomé jsou samozřejmě jedna věc, sny spontánní, tedy ty, co se nám zdají v noci, a někdy nás dokážou i pěkně vyděsit, to je jiná. Když se zpocení z takového snu probereme, jsme rádi, že slyšíme tikání budíku a v paprsku světla z ulice rozeznáme svoje křeslo, z čehož poznáme, že jsme doma a v bezpečí.

Většina lidí své sny a touhy veřejně nijak nerozkecává. Ale jsou lidé, kteří své sny rádi vyprávějí. Vrší jednu blbost na druhou a unavují lidi kolem vyprávěním nesmyslů. Jako že byli v pekle a viděli Lucifera, uklízeli u Gotta, žili na dně moře, hráli v oscarovém filmu.

To jsem si nevymyslela, to jsem vyslechla v čekárně u lékaře. Jakási velmi „kontaktní“ paní obtěžovala svými výmysly všechny pacienty sedící v předpokoji ordinace. Vzhledem k tomu, že se čekací doby u lékařů v poslední době značně prodloužily, nikdo z přítomných si nedovedl představit, jak dlouho to kecání vydržíme.

Vyřešil to za nás za všechny jeden mladší pán. Když sestra otevřela dveře ordinace, požádal ji, aby tu upovídanou dámu vzala na řadu přednostně. Jindy by se asi strhla mela, že se nikoho z nás nezeptal. Tentokrát jsme všichni horlivě souhlasili.

V čekárně se rozhostilo vlídné ticho. Vrátili jsme se ke svým knihám a časopisům a doufali, že si tu paní odnesl přinejmenším Lucifer, o kterém nám tak barvitě vyprávěla, abychom se s ní v čekárně u lékaře už nikdy nepotkali.