Zdena Kolářová: Nový školní rok

„Já chci tu s ovečkou Shaun, a tu tady nemají,“ trvala na svém jedna dívenka u regálu s asi dvaceti modely tašek. Vzpomněla jsem si na svou hnědou školní brašnu. Byla odporná, ale lepší tehdy v obchodě neměli.

Do výbavy školáka v polovině minulého století patřily také přezůvky. Takové, které by snad dnes nenosil ani k módě hodně lhostejný senior. Byly kostkaté a s přezkou.

Babička mi do školy upletla nový svetr ze všech zbytků vlny, které nashromáždila za dlouhá léta pletení pro vnoučata. Zvlášť vydařený byl žlutý pruh na zádech. Podezřívala jsem babičku, že ho upletla z drátu. Kousal tak, že jsem radši mrzla v tričku, než abych snášela ten diskomfort. Peněz bylo málo, a tak byla máma ráda, že vůbec něco mám.

Á propos zima. V naší obrovské třídě zatápěl školník v šest hodin ráno, takže v osm tam ještě byla zima jak za oltářem. V poledne se přestávalo topit, takže do dvou, kdy končilo vyučování, tam opět nebylo chladem k vydržení.

Až dnes, na začátku nového školního roku povedete své děti do krásných a opravených tříd, kde podlaha hraje veselými barvami a leskne se jak lednový rybník, až vám bílá okna zazáří vstříc svou čistotou, nebude na škodu si uvědomit, že to tak nebylo vždycky.

Za nás byla okna otlučená a hnědá a byly na nich petlice, aby z nich neposední žáci nevypadli. Takže po šesti hodinách úporného vzdělávacího snažení třiceti žáků tam byl vzduch, jehož odér se bojím pojmenovat.

I proto vám přeji hezké dny a nezapomeňte dnes vykročit pravou.