Zdena Kolářová: Lvice Elsa

Byl to omyl, protože jsem každý pátek naložila do auta kastrůlky s navařeným jídlem, plnou tašku vypraného prádla a jela za nimi.

Mé sentimentální mateřské srdce se tetelilo blahem, když se v lese objevila opálená postavička, která se těšila na laskominy, co jsem vozila, a tak mi utíkala naproti.

Jednou jsem přijela a zjistila, že něco není v pořádku. Ve vzduchu viselo napětí. „Co se stalo?“ zeptala jsem se své plačící matky. „Já jsem včera nařezala Péťovi.“ „Jak tě znám, tak si to asi zasloužil,“ řekla jsem smířlivě.

„My máme takovou dohodu, že se mi přijede vždycky ohlásit, že je v pořádku. Tentokrát nepřijel, tak jsem si půjčila od sousedů kolo a jela ho hledat. Byl s klukama v lese, kde stavěli bunkr, a když mě viděl, začal se smát a povídá - jé, babi ty umíš taky jezdit na kole? Ten strach ve mně úplně vybouchl a pár jsem mu jich nandala.“

Nějak jsme ty chmury zaplašily a já se večer zeptala na tuhle událost svého syna. „No, mami, babička měla úplně šelmovský oči, když mě viděla.“ „Naše babi, když se namíchne, nemá šelmovský oči, ale šelmí oči,“ upřesnila jsem pojmy.“  „To je fakt, dívala se na mě jako ta lvice Elsa, co jsme ji viděli v televizi.“

Ten večer jsme se dohodli, že my dva budeme babičce tajně říkat Elsa. Hihňali jsme se tomu pod peřinou, když se ozval přísný hlas: „Nemohli byste toho nechat? Rušíte ostatní.“ Ještěže byla tma. Kdoví jaké oči měla v tu chvíli naše bábí.