Zdena Kolářová: Kouření

Kouřit jsem začala z podivné frajeřiny dost brzy a kouření jsem se nevzdala, i když mě moji nápadníci vydírali, že když nepřestanu, tak se se mnou rozejdou. No bóže, na světě je plno kluků, kterým to vadit nebude.

A pak… přestanu kouřit, až budu já chtít. Nebyla to tak docela pravda. Ve věku, kdy chodila mládež po mejdanech a všichni na nich hulili jak fabriky, to tak snadno nešlo.

Nikdy jsem nebyla v situaci, které adiktologové říkají „bažení“, abych si jela na benzinku pro krabičku cigaret. To proto, že jsem nedopustila, abych ji neměla.

Přešla léta, teda, přešlo jich hodně a já se ocitla na lékařském vyšetření, při kterém mi oznámili, že mám problém se srdcem. Pro jistotu mi do něj vpravili tři stenty a když jsem na otázku, zda kouřím, odpověděla, že moc ne, nekompromisně řekli, že s tím musím přestat úplně. Nebo to může být moje konečná na tomto světě.

Doktoři tvrdí, že ke kázni přiměje pacienta s vážnou nemocí pouze strach o „kejhák“. Stalo se tak i v mém případě. Mnohokrát jsem přestávala a vždycky selhala. Ale představa, že to na světě zabalím z takového trapného důvodu, mě přesvědčila. Vyhodila jsem zbytek cigaret, co byl v krabičce, a přibrala na váze.

Kouřit jsem přestala. Už je to patnáct let. Ale představte si tu potměšilost paměti. Stává se mi, že když otevřeným oknem pronikne cigaretový dým kuřáka, který jde kolem domu, vdechnu tu vůni s velkou blažeností.

Jó, paměť je velká potvora. Kdy se narodil král Karel IV., si nepamatuji, ale vůni, která mi před lety tak chutnala, ano. A co vy, taky jste vyhráli kus života navíc a přestali jste kouřit? Moc vám to přeju, zvlášť když vím, jak je to těžké.