Zdena Kolářová: Když slovo platí

Když jsem začala podnikat, byl první rok mého snažení jízda na tobogánu. Neustálé potíže, nedostatek zkušeností a peněz mě pronásledovaly ve skutečnosti i ve snech.

Jednoho dne mi přišla faktura na zaplacení surovin, ze kterých jsme vyráběli sladké dobroty. A já jsem neměla peníze na její zaplacení. Byla jsem úplně zničená nad neřešitelnou situací.

Tak jsem sebrala odvahu a zavolala dodavateli, který byl dlouhá léta spolupracovníkem mého táty, a ta faktura byla od jeho firmy. Poctivě jsem přiznala, jak se věci mají s tím, že zaplatím o něco později.

Můj dodavatel na mou prosbu kývl a dodal, že táta byl rovnej chlap, že tedy věří, že s jeho dcerou to bude taky tak. Jednalo se o částku sedmdesát tisíc a to před 25 lety nebylo zase tak málo. Stačilo mu mé slovo i dobrá pověst mého táty.

Naštěstí se nám začalo dařit a já jsem svůj slib brzy mohla splnit. Vybavila se mi přitom situace, která náhle vystoupila ze zapomenuté části mé paměti. Když mi bylo asi tak třináct let, dostala jsem za úkol pomáhat babičce s úklidem.

Už nevím, zda jsem na svůj slib opravdu zapomněla, nebo jsem to hodila za hlavu. Táta si mne posadil proti sobě a dost dlouho mi mluvil do duše. Musela jsem rukou dáním potvrdit, že když jednou něco slíbím, není žádná jiná cesta než slib splnit.

Myslím, že mi to táta musel v budoucnu ještě několikrát připomenout, ale nakonec mi tahle jednoduchá norma přešla do krve. Protože jsem zjistila, že stát za svými sliby a rozhodnutími je mnohem pohodlnější než hledat trapné výmluvy.