Zdena Kolářová: Dobrá nálada

Při společném úklidu internátního pokoje, kde nás bydlelo pět, jsem zpívala jako zlatý slavík.

„Dneska budeš tasená z fyzikály, žasnu, z čeho jsi tak veselá.“ zpražila mne jedna ze spolubydlících. Maličko mě píchlo u žaludku, ale měla jsem připravený báječný trik, takže jsem si pozpěvovala dál.

Náhle jsem zaslechla za svými zády poněkud neurvalé zvolání: „Tak sakra, zavřeš už tu hubu?!“ Ano, milí posluchači, i taková slova můžou zaznít z úst křehké blondýnky, kterou má spolužačka byla.

Ve škole nás fyzikální chemii, pro mne naprosto nesrozumitelný předmět, učil kantor o tři roky starší, než jsme byli my. Velký fešák. Milovaly ho všechny holky. Věděl to a užíval si to.

Když mne vyvolal, šla jsem k tabuli se sešitem. Ten byl jedinou částí fyzikály, za kterou jsem se nemusela stydět. Založila jsem ukazováček tam, kde jsem se včera šrotila celý večer, a doufala, že dostanu právě tuhle látku.

Renda, tak jsme učiteli říkali, se na mne podíval nekonečným blankytem svých očí, samozřejmě že mou lest prohlédl, podstrčenou stránku přešel a listoval dál. No, nazdar…blbá a ještě drzá, to mi neprojde.

„Molární plynová konstanta, spočítejte ji.“ Spadl mi kámen ze srdce. To jsem se včera nadrtila. I tak jsem s tou konstantou zápasila jako boxer v ringu a nakonec to bylo za tři. Oddechli jsme si oba. Já i pedagog.

Celé odpoledne jsem si prozpěvovala a blonďatá spolužačka ani necekla. A poučení? Nikdy si nezoufejte tak, aby vás to paralyzovalo. Vždycky existuje možnost, že zvítězíte. Nebo dáte plichtu. Když to bude za tři, můžete si k tomu ještě radostně zpívat. Zejména pokud zdoláte fyzikální chemii.