Zdena Kolářová: Houbaření

Houbařit jsem začala s dědou. Ten chodil do lesa často, nejen kvůli houbám, ale také proto, aby měl klid od Mařenky, mojí babičky, která ho pořád něčím úkolovala. Pokaždé se vracel s plným košíkem úlovků. Krájel je na teninké lístky, rozložil na síto a na konci sezony obdarovával celou rodinu úhlednými sklenicemi nasušených houbových plátků.

Pro svoji vášeň získal i mne, takže jsem už v deseti letech znala kdejakou prašivku a nadšeně jsem s dědou chodila do lesa, kterému se tajuplně říkalo „V tůních“.

„Kde je ňákej kopeček, tam je jistě hříbeček“, povzbuzoval mě vždycky děda, abych proti své vůli lezla po kolenou do smrkového mlází, kde jsem opravdu pokaždé objevila maličké bílé hříbečky.

Babičce jsme vždy kladli k nohám lesní dary jako obětiny za její starost o nás, očištěné od hlíny, s kloboučky jak tátovo semišové sako. Za odměnu jsme  dostali voňavou omáčku, smažené řízky nebo liškovou míchanici.

Nedávno se ve veřejném prostoru znovu objevilo, že se za sběr hub bude platit a omezí se jejich množství, které se smí nasbírat. Jsem tady doma, ty lesklé tůňky, obrostlé huňatým mechem a hustým kapradím, jsou součástí mých vzpomínek na dětství, na dědu, na houbové karbanátky a na prázdniny. Každý z vás si asi může dosadit své vzpomínky.

Platit ve svém domově za něco, co v něm samo narostlo? To by snad ani nebylo slušné. Nový lesní zákon je na světě a o zákazu sbírání hub tam nic není. Zatím.