Hana Hosnedlová

Když si vzpomenu na své dětství a školní léta, tak o sexu se oficiálně téměř nemluvilo. V té době to bylo jaksi všeobecně tabu.

Jednou z nejhorších lidských vlastností, možná nejhorší vůbec, je závist. Také jedna z vlastností nejvíc nebezpečných. Ničí mezilidské vztahy a provokuje ke špatným činům.

Husa u nás ke svatému Martinovi patřila vždycky. A musela být domácí, dobře vykrmená, aby měla velká játra.

Když byly děti malé, s podzimem a větrným počasím přicházela k nám tradičně dračí horečka. Pokaždé jsme se pokoušeli doma lopotně vyrobit něco, co by lítalo ve větru.

Každý z nás asi někdy četl nějakou knížku o „zlaté horečce“ nebo viděl film. I mě postihla, když jsem byla kdysi s kamarádkou v Severní Americe, přímo na Yukonu.

Spousta žen není spokojena se svým tělem. Něco se jim zdá malé, něco zase příliš velké. Největší se jim dost často zdá jejich pozadí.

Jako malí jsme s nastupujícím začátkem školního roku měli spojené dva ukazatele z přírody, které jsme vždy bedlivě sledovali.

Každý má ve svém osobním deníku stránku s názvem Co nesnáším, čeho se bojím. Já se bojím hlavně živočichů, tedy některých.

Když se tak dívám v televizi na reklamy týkající se praní prádla, vždycky mi brnkne o paměť vzpomínka na dobu, kdy to nebyla ani zdaleka tak jednoduchá činnost jako dnes.

Nedávno jsme se s kamarádkami bavily o tom, který z našich smyslů bychom dokázaly oželet, kdybychom byly nuceny volit. Nejčastěji se na seznamu objevoval hmat a čich.