Hana Hosnedlová

Kdo z nás v dětství neabsolvoval obědy ve školní jídelně. Ani já jsem pochopitelně nebyla výjimkou.

V době mého mládí se kuchařské zkušenosti předávaly většinou v rodině. Babička i maminka byly skvělé kuchařky, ale já mívala bohužel o víkendech naprosto jiný program.

Když jsem byla malá, hodně ráda jsem bruslila, úplně nejradši na zimním stadionu. Sice se tam platilo vstupné, ale byl to pro nás vždycky takový malý svátek.

Když se dívám na děti i dospělé v moderním zimním oblečení, často si vzpomenu na to, jak jsme kdysi chodívali oblečení my. V poválečných letech nebyl zrovna velký výběr.

Přiznám se bez mučení, že zimu příliš v lásce nemám. S jejími krátkými a chladnými dny mne smiřuje jen občasná bílá sněhová přikrývka.

Když jsem nedávno byla u doktora, součástí vyšetření bylo i vážení a měření. U výšky jsem zaznamenala úbytek centimetrů, ale příjemně mínusově mě překvapily i kilogramy.

Možná, že i vy patříte k těm, kteří považují vstup ze silvestrovské noci do Nového roku za naprosto jasnou dělicí čáru. A k takovému postoji patří i jasná předsevzetí.

O Vánocích je pro dětský svět Ježíšek naprosto nepostradatelný, ale zároveň i tajemný a v podstatě nejasné vizáže. A tak i v tomto směru popouštějí uzdu své fantazii.

Před časem jsem mluvila o takovém zajímavém počinu nazvaném „zavěšený kafe“. Jde o to, že ve vybraných kavárnách a vinárnách host zaplatí kromě své kávy ještě jednu navíc.

Neumím si představit začátek prosince bez Mikuláše. Tedy toho svatého, který chodí do rodin a naděluje dětem dárečky, nebo taky pokárání, po němž následuje slib hříšníka.