Hana Hosnedlová: Facka pro čerta
O večeru, kdy chodí po domácnostech Mikuláš, většinou doprovázený andělem a čertem, jsem v Rozhlasovém sloupku psala a mluvila už několikrát. Ať už v souvislosti s vlastním dětstvím, s dětmi nebo vnoučaty. Tentokrát bych to vzala z jiné strany. Z pohledu čerta.
Bylo mi nějakých dvanáct pryč, když nás sousedi poprvé požádali, abychom jim přišli udělat Mikuláše. Já si dělala naděje na anděla, protože jsem měla dlouhé světlé vlasy, ale tuhle roli k mému zklamání dostala Milada. Sice neměla plavé vlasy, ale zato měla prsa, která mně tehdy ještě chyběla. Na Mikuláše jsem byla malá a hubená, a tak na mne zbyl čert...
Byla jsem docela roztomilý čertík, snažila jsem se děcka moc neděsit, ale maska, načerněné kozí rohy a kožich ovázaný řetězem udělaly své.
V jedné z navštívených domácností měli asi čtyř nebo pětiletého synka, takové to dítě krev a mlíko, zkrátka pořízek. Když mu Mikuláš naděloval kornout sladkostí a anděl ho hladil po hlavě, zařinčela jsem pro formu řetězem a udělala ono nezbytné blblbl...
Kluk se lekl a z leknutí mi ubalil docela solidní facku. Ani ve snu jsem nečekala takovou reakci, a tak jsem trhla hlavou a bouchla se z druhé strany o futra. Asi nemusím říkat, jak z toho byli vedle klukovi rodiče. Omluvy nebraly konce.
Odcházela jsem sice s boulí, ale s daleko větší odměnou než krásný anděl a svatý Mikuláš dohromady...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.