Hana Hosnedlová: Svatomartinská husa
Husa u nás ke svatému Martinovi patřila vždycky. A musela být domácí, dobře vykrmená, aby měla velká játra.
Tak maminka s babičkou krmily vždy pár týdnů před 11. listopadem pěknou bílou husu, která mívala svůj dočasný domov ve sklepě. Doma se připravovaly šišky z otrub, které se sušily u kamen a docela příjemně voněly.
Jimi se pak husa v podsadě cpala. Bylo mi jí vždycky líto, když jí ženské cpaly šišky násilím do zobáku a pak je posouvaly jejím dlouhým krkem dolů.
Jeden rok – už nevím z jakého důvodu, byla naše krmná husa přemístěna do kůlničky na zahradě. Můj tatínek estét pak dřevěné husí obydlí vytapetoval tmavě modrou tapetou, prý aby měla hezké prostředí.
Jenže milá husa, přestože byla krmena víc než vydatně, asi z dlouhé chvíle začala dekorativní tapetu oštípávat a polykat. Zřejmě to byla tapeta s barvou, která měla ještě jiné vlastnosti než estetické. Milá husa totiž začala jaksi vadnout, až naši museli poprosit souseda, aby ji zařízl.
Ten rok ale nebyla k naší velké lítosti ani husí pečínka, ani játrová paštička a voňavé husí sádlo. Všechno maso i vnitřnosti byly totiž modré, a to nevypadalo zrovna lákavě... Ledaže bychom po vzoru kapra na modro udělali namodro i svatomartinskou husu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
