Hana Hosnedlová: Bělidlo

Naše maminky praly na valše v oblacích mydlinek v neckách nebo vaničkách. A když byly v rodině tři čtyři děti, jejich bílé punčocháče a ta spoustu dalšího oblečení, asi si umíte představit, co to představovalo. Bílé prádlo, hlavně povlečení, se vyvařovalo v prádelně v měděném kotli, pod kterým se topilo. A všechno to ždímání, až ruce umdlévaly! Později si maminka od sousedů půjčovala pračku, takovou kulatou s porcelánovým šnekem, kterou jsme převáželi přes dvorek do naší prádelny a zase zpět.

I my jako děti jsme byly do tohoto procesu zapojeny – chodívaly jsme totiž kropit prádlo na bělidlo. To se prádlo naložilo do koše a na kárce jsme ho vezly k potoku na trávník, kde se rozprostřelo na sluníčko a čas od času se muselo pokropit kropáčem. K večeru se zase voňavé od sluníčka nandalo zpátky do koše a odvezlo domů. Povlečení, ubrusy, ručníky, utěrky se pak hezky poskládaly do balíku, a ten jsme odvezly na mandl a druhý den si pro něj zase přišly.

Pračky, ždímačky, napařovací žehličky tohle všechno smetly ze stolu – pravda je, že se asi nikomu po té dřině nestýská. Jen občas si vzpomenu na obrázek s bílými obdélníky prádla na zelené trávě, na kropáč s vodou a prádlo vonící po slunci...