Hana Hosnedlová: Vlaštovky
Jako malí jsme s nastupujícím začátkem školního roku měli spojené dva ukazatele z přírody, které jsme vždy bedlivě sledovali. A to, když zčervenaly jeřabiny na stromech a na drátech elektrického vedení se začaly houfovat vlaštovky. Jako noty na drátěné osnově.
S vlaštovkami jsme vlastně prožívali celé jaro a léto. Přilétaly jako poslové jara a s neměnnou pravidelností si stavěly hnízdo na krytu žárovky na našem WC, umístěném v mezipatře vilky, kde jsme bydleli.
Sice jsme museli obden uklízet binec, který tihle ptáčkové v malé místnůstce nadělali, a občas se potýkat s různým hmyzem, který jim upadl, když krmili mladé, ale nikdy jsme ani nepomysleli na to, abychom jim tam zamezili přístup.
Naopak znovu a znovu jsme se těšili z jejich příletu, z jejich švitoření, z počtu hladových zobáčků v hnízdě...
Vždycky jsem obdivovala tyhle drobné černobílé ptáky, kteří připomínali rychle letící šipku, co všechno dokázali, než se přepravili k nám, aby se usídlili pod naší střechou. Přeletěli poušť, bez jediného zastavení přes moře, zdolali okolo 10 000 kilometrů dlouhou pouť, aby znovu a znovu neomylně našli náš dům a místečko pro ně připravené.
A to nemluvím o tom, kolik much a jiného nepříjemného hmyzu denně sezobali, aby nasytili sebe i své potomstvo v hnízdě. Jak jsem si kdysi kdesi přečetla, takový párek vlaštovek dokáže zdolat denně až sedmnáct set much a komárů.
Ale vlaštovky byly pro mne také symbolem volnosti a vždycky mi bylo trochu smutno, když odlétaly. Jako by s sebou odnášely bezstarostnost léta a možná i kousek našeho života s nimi...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
