Hana Hosnedlová: Letokruhy

První Kanadské letokruhy, dvakrát odložené kvůli covidu, se konaly nyní na hranicích Alberty a Britské Columbie, zhruba osm desítek kilometrů od nejbližší civilizace s nelehkou přístupovou cestou.

Nádherné přírodní prostředí v údolí řeky Bush River, kousek pod ledovcem, obklopené věncem kanadských Rockies s bílými čepicemi sněhu a stříbřitými provázky vodopádů. Kam se hrabou - zejména při východu a západu slunce - hollywoodské pohlednice! Mnozí z nás už toto místo znali ze dvou světových potlachů realizovaných v předchozích pětadvaceti letech.

Musím se přiznat, že jsem do Kanady odjížděla s poměrně omezujícím zdravotním handicapem týkajícím se páteře, který se v průběhu více než týdne spaní v maličkém áčkovém stanu ještě zhoršil. Ale nelitovala jsem!

Byla to pro mne vlastně taková labutí píseň, zřejmě poslední příležitost setkat se se starými kamarády z celého světa, i když pravdou je, že účast byla oproti prvnímu setkání na tomto kouzelném místě se dvanácti stovkami trampů, tentokrát sotva třetinová.

I tak to stálo za to, třebaže jsem si z cesty přivezla dost urputný bacil, který mne upoutal na několik dní do postele. Nic totiž nenahradí ten úžasný pocit, když sedíte s kamarády v kruhu na břehu divoké řeky, s věncem velebných hor za zády a do praskání ohně zní slova písničky Wabiho Ryvoly: …tak jako letokruhy na kanadských sosnách sedí kolem ohňů večerních, mají psáno na vomšelejch krosnách, jedni z mála, jedni z posledních...