Hana Hosnedlová: Exodus

Chtěly jsme pokračovat do peruánského Puna, ale zrovna probíhala dlouhodobá blokáda, kterou Peru protestovalo proti znečišťování jezera odpady z bolívijských továrniček na břehu. Nelétala letadla, nejezdily autobusy, vlaky, silnice byly zavalené balvany.

My se ale do Peru potřebovaly dostat, a tak jsme byly vděčné tamějším hipíkům, kteří nám pověděli o majiteli člunu, tajně převážejícím turisty přes hranice po jezeře.

A tak jsme za tmy, ještě před rozedněním, přišly s batohy na molo a tichounce nastupovaly na malý výletní člun zhruba pro dvacet pasažérů. A s námi asi padesát dalších lidí!

Zastřešená paluba neměla okna, kovová sedátka studila a byla strašná zima a vítr. Nesměly jsme se ze svých míst ani zvednout. Několik hodin jsme pluli beze světel po jezeře, až jsme zakotvili u pustého skalnatého pobřeží.

Po vystoupení ze člunu jsme čekali, co bude dál. Asi po hodině přišel boss a křikl: Vamos, amigos! A dali jsme se na pochod úzkou pěšinkou mezi třtinovými poli a rýžovišti. Nikdo nevěděl kam, proč, jak dlouho. Mezi lidmi se začaly šířit fámy a panika. Byl to hotový exodus, lidi vlekli své luxusní kufry a narvané krosny po zemi...

Nakonec jsme došli na okraj domorodé vesnice, kde stál autobus. Jeden! Řidič chtěl, aby nás nastoupila jen polovina, že přijede ještě druhý vůz. Marně, lidi se rvali dovnitř jeden přes druhého, neuvěřitelný propletenec těl, kufrů a batohů. Do Puna jsme dojeli v noci, vypustili nás kdesi na předměstí bez jediné instrukce. Tahle odyssea se protáhla do dalšího dne...

Ani si nedovedete představit, jak se nám ulevilo, když se nám po dlouhých štrapácích podařilo sehnat do pasu vstupní razítko a příslušný doklad – asi bychom ve vězení těžko vysvětlovaly, jak jsme se v Peru vlastně ocitly...