Hana Hosnedlová: Družina

18. listopad 2024

Jako dítě zaměstnaných rodičů jsem v dětství chodila do družiny. To je takové to zařízení, kam se jde hned po skončení vyučování, aby se děti nepoflakovaly po ulicích a nedělaly – jak se tenkrát říkalo – vylomeniny.

Takové odpolední hlídání měly asi všechny školy – a vlastně mají dodnes, ale ta naše družina byla naprosto výjimečná. A to hlavně díky jedné paní vychovatelce. Byla to starší laskavá a vnímavá dáma, která se k nám chovala doslova jako máma. Dodnes na ni s láskou vzpomínáme. Vím, že se jmenovala Šimečková a že mi pomohla vyřešit spoustu mých tehdejších „problémů“ včetně třeba prvních dětských lásek...

V té naší družině to bylo takové domácké. Paní kuchařky ze školní jídelny, která byla o patro níž než družina, odpoledne přinesly, co jim zbylo v kotlích. Nejvíc jsme se vždycky těšili na buchtičky se šodó a na řízky.

Paní Šimečková nás naučila spoustu věcí a nikdy jsme se v družině nenudili. Učili jsme se háčkovat, plést, štupovat – jak se říkalo látání ponožek, vyráběli jsme z tub od zubních past maličké kabeličky jako ozdobu na kabát, barevné střapaté kytičky z bužírky, pletené podkovičky z elektrikářských drátků, misky a pohárky z karnevalových papírových serpentýn zpevňované vodním sklem a spousty dalších drobností. Hráli jsme kvízové a deskové hry a soutěžili ve slovních olympiádách...

Prostě hotový ráj pro dětskou dušičku – strašně moc bych přála dnešním školákům takovou oázu poklidu a radosti...

autor: Hana Hosnedlová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související