Hana Hosnedlová

Nedávno jsme se s kamarádkami bavily o tom, který z našich smyslů bychom dokázaly oželet, kdybychom byly nuceny volit. Nejčastěji se na seznamu objevoval hmat a čich.

Před pár týdny jsem se vrátila z Kanady, ze setkání českých a slovenských trampů z celého světa, tentokrát poprvé pořádaném pod názvem Kanadské letokruhy.

Čím jsem starší, tím víc se vracím ke vzpomínkám na mládí... To už je tak nějak zákonité. Stejně jako potřeba se o ně dělit s těmi, kteří mají podobné zážitky a pocity...

Asi se budu opakovat, ale miluju cestování. Úplně nejradši jezdím po světě individuálně bez jistot cestovních kanceláří, ale občas si vzpomenu i na dobu předlistopadovou.

Při stížnostech přátel na problémy s dovolenou si vzpomínám na cestu Jižní Amerikou, kdy jsme se s kamarádkou ocitly u legendárního jezera Titicaca, v městečku Copacabana.

Srdíčko probodnuté šípem doplněné monogramem dvou zamilovaných lidí – možná jste ho kdysi v euforii ze své lásky taky někam nakreslili nebo vyryli.

Před více než čtyřiceti lety jsme daly s kamarádkami dohromady početnější dámskou partu, s níž jsme vždycky v létě vyrážely s batohy na týdenní vandr po vlastech českých.

Balení zavazadel prožívá každý jinak. Jedni už několik týdnů před odjezdem připravují své kufry, nakupují, shánějí, doplňují, mění...

Moje babička, a jak jsem časem zjistila, nejen ta moje, pronášela často takovou navyklou kritickou připomínku týkající se nějaké novinky, stylu života nebo chování mladých.

Odjakživa obdivuji vytrvalost, nadšení a obětavost. A tyhle vlastnosti bych bez váhání připsala lidem z českobudějovického Kabaretu U Váňů, který funguje už přes 30 let.