Hana Hosnedlová: Noclehování

Někdy bereme zavděk nocležnami pro batůžkáře, kde jsme vždycky bezkonkurenčně nejstarší. Jindy využíváme kemp pro stanaře – bez stanu de facto jen s platbou za osoby. Sem tam jsme se dostaly i do rodin těch, kteří nám na stopu zastavili, ale spáváme třeba i na nádraží nebo na pláži...

Jednou jsme v Itálii dorazily do cílového městečka až v pozdních nočních hodinách, značně unavené a hledání nějaké nocležny k ničemu nevedlo. Tak jsme se rozhodly přespat v parku, který byl obehnaný živým plotem a nebyl osvětlený.

Ve spacáku na měkké trávě jsme brzy usnuly, ale nad ránem nás najednou probudily husté kapky vody. Myslely jsme, že prší, a rychle vylezly ze spacáků – ale byl to jen spuštěný automatický zavlažovací systém.

Jindy, to bylo v Austrálii na Gold Coastu u moře, daleko od města, jsme si vyhlídly zastřešenou terasu námořního klubu. Tam ale probíhala bujará svatba. Pršelo, a tak jsme trpělivě čekaly, až odjeli poslední hosté, rozprostřely své spacáky a pokojně usnuly.

Za nějakou dobu s námi někdo třese a svítí nám do očí. Policajti! Jejich první slova byla: Halo, boys – a když ze spacáků vylezly dvě postarší dámy, byli dočista konsternovaní. Nabídli nám, že nás odvezou do hostelu ve městě, ale to jsme s díky odmítly. Zbytek noci jsme pak strávily na lavicích v sauně ve zděné budově, která naštěstí neměla dveře. A ráno z nás měly uklízečky málem infarkt...