Hana Hosnedlová: Vánočka
K českým Vánocům neodmyslitelně patří i vánočka. Nejlépe samozřejmě domácí. Třeba my mívali na vánoční svátky vždycky alespoň dvě nebo tři. A protože byly veliké, nepekly se doma, ale vozili jsme je upéct do blízké pekárny jako řada našich sousedů.
Vánočky, které dělala maminka nebo babička, byly z hutného máslového těsta, uvnitř žlutavé a plné rozinek a mandlí. Plátky mandliček, které zůstaly na povrchu, byly po upečení příjemně opražené, což nás děti přes jasný zákaz lákalo k jejich odlupování.
Dělat vánočku jsem se od maminky učila už jako holka. Měla jsem napsaný nejen recept na těsto, ale i přesný popis, jak vánočku uplést. Aby mi to šlo snáz, měla jsem jednotlivé těstové prameny označené barevnými párátky a popis mi napovídal, kterou barvu přehodit přes kterou. Ono to bylo malé umění.
Ostatně vánočky, ať už se nazývaly pletenice, calty, štědrovnice či štrucle, bývaly v historii váženým dárkem. Začalo to někdy v šestnáctém století a takto obdarovávána byla především vrchnost a páni radní a posílali si je mezi sebou také šlechtici.
Někdy bývala do vánočky zapečená drobná mince, která měla tomu, na koho krajíček s mincí připadl, přinést štěstí. Já ale myslím, že štěstí už je samo o sobě to, že vůbec můžeme k nakrájené vánočce zasednout v pohodě a společně...
Související
-
Hana Hosnedlová: O sexu
Když si vzpomenu na své dětství a školní léta, tak o sexu se oficiálně téměř nemluvilo. V té době to bylo jaksi všeobecně tabu.
-
Hana Hosnedlová: Facka pro čerta
O večeru, kdy chodí po domácnostech Mikuláš, většinou doprovázený andělem a čertem, jsem psala už několikrát. Tentokrát bych to vzala z jiné strany. Z pohledu čerta.
-
Hana Hosnedlová: Závist
Jednou z nejhorších lidských vlastností, možná nejhorší vůbec, je závist. Také jedna z vlastností nejvíc nebezpečných. Ničí mezilidské vztahy a provokuje ke špatným činům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
