Eliška Novotná

„Jestlipak se poznáme?“ táhlo mi hlavou cestou na setkání, které jsme si domluvily s jednou dívkou po pár minutách rozhovoru ve společnosti mnoha známých.

Vím, že si z těch milionů informací, které jsou stále k dispozici, vybírám ty, které odpovídají mému obrazu světa, a smířila jsem se s tím, že je už pro mne předpřipravili.

Že každá kytka v bytě potřebuje jinou péči, vím už dávno. A že od každého svého pěstitele si nechá líbit něco jiného,...

Požádala mě kolegyně, zda bych za ni nevzala směnu, protože jí odlétá syn s rodinou zpátky do Ameriky a ona se s nimi chce rozloučit.

„To je ale šikovná holčička!“, „To je ale hodný kluk!“ chválíme děti kolem nás. Vybavujete si ale, kdy vás teď někdy někdo tak hezky pochválil? 

Při markování mého nákupu v mém oblíbeném supermarketu se nová mladičká pokladní spletla u jedné položky a přivolala vedoucí, aby to napravila.

Kdykoliv se mi doma něco porouchá a ať dělám, co dělám, nedá si říci, povolám nakonec rezignovaně opraváře. To už jsem ale fakt v nouzi,...

To jsem tak jednou byla v zaměstnání a zazvonil telefon. Pevná linka, kterou používáme skoro už jen mezi sebou v budově, jinak jdou všechny hovory přes mobily. 

Situace, kdy se něco pokazí, a nedaří se nám to napravit, známe všichni. Zkoušíme kdeco, radíme se s kdekým, přinutíme se dokonce ke čtení manuálů – a nic.

Myslím si o sobě, že můj způsob života je k životnímu prostředí šetrný a že zcela vědomě nedělám to, co mu škodí. Žiji tak už mnoho let.