Eliška Novotná: Opraváři

11. prosinec 2020

Rozhlasový sloupek

Kdykoliv se mi doma něco porouchá a ať dělám, co dělám, nedá si říci, povolám nakonec rezignovaně opraváře. To už jsem ale fakt v nouzi, protože je to k nám z města daleko a jenom za cestu, bez práce, platím pětistovku.

No a on pak přijede, ležérně na to nějak sáhne a vida – ono to funguje. Někdy je to bez dopravy – to třeba když se mnou přestane kamarádit počítač a oni mu domlouvají přes vzdálený přístup.

U všech se setkávám s pochopením, když se zmíním, že jsem dokonce už i vyhledala manuál – že ho luštím s lupou a odkládám, když už se cítím být totálně negramotná, si ovšem nechávám pro sebe.

„No jo, manuál, to jo“ mumlají nesouhlasně.

„Teda Vaše prachy bych chtěla mít,“ pravila svému opraváři jedna kamarádka, „vždyť jste tu byl pár minut, dva tisíce za hodinu bych si taky dala říct“.

„A víš, co mi ten expert odpověděl?“, položila mi u dopoledního kafe řečnickou otázku. „Tak si to, paninko, spravte za těch pár minut sama.“

„No jo“, zasnila se: „Šikovnej, pěknej a k tomu vtipnej.“

„Tak si vezmi ještě tenhle žloutkovej věneček“, utěšila jsem ji a obě jsme se rozesmály.

autor: Eliška Novotná