Eliška Novotná

Každou první středu v měsíci se v poledne spouští sirény. Jsme na to zvyklí, víme, že se jedná o jejich zkoušku a nemáme tu chvilku spojenou s žádným nebezpečím.

Valí se to na nás ze všech stran. „Je to snadné!“, „Zvládne to každý!“ „Bez námahy!“. Kdo by odolal, že? Jenomže: opravdu chceme všechno zvládnout snadno, bez úsilí?

Jistě se vám to také stává – máte v peněžence bankovku vysoké hodnoty, tisícovku nebo ještě lépe dvoutisícovku, a když s ní platíte, nikdo ji nechce.

Najednou je plné město mladých dívek a žen, které neskrývají svá pozadí pod volnými halenami jako jejich maminky, babičky či dokonce i o pár let starší sestry.

Všude samí plyšáci: jsou jich plné kočárky, jsou jimi obložené dětské postýlky, jsou drženi a hýčkáni spoustou dětských ručiček. Čekají na děti v koutcích a čekárnách.

Sociální sítě nás zaplavují kromě mnoha jiného také spoustou rad a návodů. 

Známe to všichni: maminka s odrostlejším capartem v kočárku nebo vlekoucí ho za ruku a dítě, které ječí, kope, slzí a je vzteky bez sebe, protože evidentně není po jeho.

Nedávno jsem si uvědomila, jak málokdy vídám v parcích nebo na ulicích holčičky s kočárkem pro panenku, což bývalo za mého dětství běžné.

Teď už se prodávají nejen hotová těsta pro domácí pečení, ale i balíčky s nadávkovanými surovinami pro přípravu jídla doma.

Vzali jsme vnoučka na demonstraci, aby to zažil. Byla pokojná, radostná, a chtěli jsme mu to dopřát. Prima lidi kolem, nadějná atmosféra.