Eliška Novotná

Chystala jsem v horkém letním dni pohoštění pro odpolední návštěvu. Když jsem pak kontrolovala, zda je všechno připravené a nebudu muset často odbíhat.

Moje banka, se kterou jsme velmi spokojená, a které jsem léta věrná, mě opět překvapila, tentokrát ale nemile. 

Já vím, že sirky jsou teď zápalky, i když nevím proč. Ale pro mne to jsou pořád sirky, jen v obchodě si říkám o zápalky, abych ty u kasy nevyváděla z jejich jistot.

S koncem igelitových tašek zadarmo se rozmohl nešvar nezabalení nákupu vůbec. A to tedy, jak jsem na světě dlouho, nepamatuji.

Kdy jsem naposledy četla nějakou báseň? No, občas ji očima přelétnu, když na ni narazím, ale většinou mně nic neříká a někdy si i pomyslím, že je to úplná slátanina.

Co pamatuji, vždycky to tak bylo: občas jsme potkávali lidi, kteří si za chůze povídali sami pro sebe, někteří i dost hlasitě, a někteří při tom i výrazně gestikulovali.

Když jsme se chystali navštívit naši nemocnou kamarádku, zeptali jsme se jejího bratra, co jí můžeme přinést. V krátkém výčtu se objevila také položka „dobré sušenky“.

Všichni to známe: počítač odmítá pracovat, dělá z našeho pohledu nesmysly a odborník nám radí „restartujte ho“.

Moje dávná a milá kamarádka je teď korpulentní dáma v letech, s nadváhou a vyměněnými oběma koleny. A tak nevychází z domu, když to venku klouže.

V naší malé skupině spolužáků z dávných časů to vře. Spustila to Jana, když nám všem popřála, abychom navzdory divné době, které jsme se dožili, zůstali pozitivní.