Eliška Novotná: Blázni

9. březen 2022

Rozhlasový sloupek

Co pamatuji, vždycky to tak bylo: občas jsme potkávali lidi, kteří si za chůze povídali sami pro sebe, někteří i dost hlasitě, a někteří při tom i výrazně gestikulovali.

„Nevšímej si ho, to je takový blázen“, říkali mně rodiče. „Je to chudák, dělej, že ho nevidíš a nic se ti nestane“, dodávali.

Občas se setkávám s lidmi trpícími samomluvou i dnes, jen je musím odlišit od těch s něčím v uchu, kteří nemluví k sobě, ale s někým. Pořád, dlouho, kdykoliv a kdekoliv.

Jsou zřejmě tak zaneprázdněni, že musí využít každou minutu k zařizování, domlouvání a často, jak to, tak nuceně poslouchám, prostě jen k tomu, čemu se výstižně říká plkání – řeči, řeči, řeči o ničem.

Prostě blázni, říkám si. Nevnímají nás, a když je oslovíme – třeba abychom se zeptali na cestu – a oni ochotně odstraní „tu věc“ ze svého ucha, změní se jejich nepřítomný pohled na chvilku v „normální“.

Akorát si nejsem jista, zda se pomalu, ale jistě, nestává normálním nevnímat realitu kolem sebe a blázny se nestáváme my, co si užíváme toho, co vidíme a cítíme a co spolu mluvíme prostě docela normálně tváří v tvář, tady a teď.

autor: Eliška Novotná | zdroj: Český rozhlas