Eliška Novotná: Pomáhat a chránit
Moje dávná a milá kamarádka je teď korpulentní dáma v letech, s nadváhou a vyměněnými oběma koleny. A tak nevychází z domu, když to venku klouže.
Nicméně jednou se rozhodla skočit si jen o pár domů dál pro mléko, byť byla na ulici sněhová břečka, a o tom co následovalo, vypráví teď už s jiskrou v oku.
Sotva zašla za roh, podjely jí nohy na zasněženém zmrazku a spadla na zem. „A tak jsem tam ležela a ležela, vstát jsem s těmi koleny nemohla, a cítila, jak se mi do kabátu vsakuje voda z tajícího sněhu pode mnou. Pokusila jsem se doplazit k blízkému zábradlí, že bych se zkusila na něm vzepřít, ale marnost na marnost.“
Jakási soucitná dívenka se jí zeptala, zda nepotřebuje pomoc, což ji ležící na tom břiše v louži vody rozesmálo a zdvořile ji odmítla. „Jak by mě to hodné dítě asi tahalo?“, položila mi při tom veselém vyprávění řečnickou otázku.
A pak přibrzdilo projíždějící policejní auto, andělské hlasy pravily „Paní, my vám pomůžeme“ a nejen že ji ti trénovaní muži zvedli, ale ještě se zajímali, kde bydlí a pak trvali na tom, že ji domů odvezou – ačkoliv zmateně děkovala s tím, že za roh trefí.
No, a povozila se v tom stříbrném auťáku dobrých dvacet minut, neboť dojet těch pár metrů v síti jednosměrek nebylo jen tak. Hezky se s ní rozloučili, poradili jí, ať nechodí v takovém počasí ven, a počkali, až odemkne dveře. Pomáhat a chránit.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
