Eliška Novotná

„To je ale šikovná holčička!“, „To je ale hodný kluk!“ chválíme děti kolem nás. Vybavujete si ale, kdy vás teď někdy někdo tak hezky pochválil? 

Při markování mého nákupu v mém oblíbeném supermarketu se nová mladičká pokladní spletla u jedné položky a přivolala vedoucí, aby to napravila.

Kdykoliv se mi doma něco porouchá a ať dělám, co dělám, nedá si říci, povolám nakonec rezignovaně opraváře. To už jsem ale fakt v nouzi,...

To jsem tak jednou byla v zaměstnání a zazvonil telefon. Pevná linka, kterou používáme skoro už jen mezi sebou v budově, jinak jdou všechny hovory přes mobily. 

Situace, kdy se něco pokazí, a nedaří se nám to napravit, známe všichni. Zkoušíme kdeco, radíme se s kdekým, přinutíme se dokonce ke čtení manuálů – a nic.

Myslím si o sobě, že můj způsob života je k životnímu prostředí šetrný a že zcela vědomě nedělám to, co mu škodí. Žiji tak už mnoho let.

V poválečných dobách mého dětství, v dobách předškolkových, kdy děti byly běžně s maminkami doma, byla mojí jedinou kamarádkou Věruška. 

Na dveřích čekárny mé paní doktorky je už několik měsíců umístěna informační cedule. Když jsem ji spatřila poprvé, nevěřila jsem svým očím. 

Teprve tohle léto jsem úplně pochopila, proč nosí tolik žen a dívek v zimě letní sukně.

Moje malá pravnučka obohatila svoji slovní zásobu o šesté slovo, které vždy používá pouze s vykřičníkem: „pomoc!“. Když ho uplatňuje, smějeme se nebo se propadáme hanbou.