Eliška Novotná

Vyrostla jsem v přesvědčení, že o ceně daru se nemluví. Že je to neslušné a kdo toto pravidlo poruší, dopustí se „fópa“. Proto pečlivě odstraňuji z dárků všechny cenovky.

Pokud se do Afriky nedostanou miliony tun obilí z Ukrajiny, hrozí tam hladomor a nám v Evropě další migrační vlna zoufalců zápasících o holé přežití.

Jak tak přibývá odnoží feminismu a feministických hnutí, myslím si stále častěji, že to přehánějí a lámu si hlavu i s tím, co se mi dříve zdálo jasné. Třeba rovnoprávnost.

V naší lokální facebookové skupině, která je výborným prostředím pro sdílení všelikých informací typu „hledám“, „nabízím“, dochází v poptávání po bydlení k zajímavé změně.

Když někdo „splaskne jak nafouklá bublina“, „mlátí prázdnou slámu“ nebo „vaří z vody“, tak je to podvodník, neumětel nebo ten, co „má za míň“.

Je fantastické, jak se původní fantasmagorie mužů, kteří předčili svůj čas, stávají postupně skutečnostmi. Takový Leonardo da Vinci, Jules Verne – kde se to v nich bralo?

Jsem zdvořilá, považuji to za samozřejmé a jiná už nebudu. Pozdravím, požádám, poprosím, poděkuji, vyhnu se, necivím a tak. Zdá se mi však, že nás těch zdvořilých ubývá.

Když se nám splaší srdce a buší jako o závod, je to nebezpečné a může nám jít o život. Když se mu ale hodně nechce a ploužíme se únavou, jsme na tom stejně špatně.

Reklamy nesleduji, a když na ně nechtěně narazím, většinou je nechápu. Ty, co na mne vyskakují na internetu a ztěžují mně čtení, odstraňuji, aniž bych si všimla, oč jde.

Myslela jsem, že už se to nedělá, ale prý se pořád na výlet smaží řízky. Dříve to bylo běžné – jen se sedlo do vlaku cestou na hory, dovolenou nebo výlet, už to zavonělo.