Eliška Novotná: Obyčejná zdvořilost
Jsem zdvořilá, považuji to za samozřejmé a jiná už nebudu. Pozdravím, požádám, poprosím, poděkuji, vyhnu se, necivím a tak. Zdá se mi však, že nás těch zdvořilých ubývá.
Tak třeba sedím na dvojsedadle u okénka, chystám se vystupovat a automaticky požádám o možnost projít: „Dovolíte, prosím?“ A ten někdo uhne, aniž by cokoliv řekl.
Sedím-li u uličky já, téměř nikdy mě ten či ta při vystupování o dovolení projít nepožádá, prostě se kolem mě nějak „procpe“.
Zcela běžné je cpát se beze slova do obchodu a nedat přednost vycházejícím, ačkoliv toto pravidlo má svůj velice praktický důvod – vejít do uvolněného místa.
A úplně nejvíc miluji situace, kdy v uličce supermarketu ohleduplně počkám s vozíkem, aby mohl někdo projít, nebo se mu i uhnu, a on (ano, nejčastěji on) se procpe beze slova i pohledu na mne.
Ta tsunami nezdvořilosti mne děsí, radost mi však dělá to, že je podle mé zkušenosti takové jednání typické pro starší a nejstarší generace. A tak zatímco oni se naštvaně ve svém JÁ, JÁ, JÁ mračí, my mladší věkem či duchem s úsměvem víme své.
Související
-
Eliška Novotná: Nebezpečí
Když se nám splaší srdce a buší jako o závod, je to nebezpečné a může nám jít o život. Když se mu ale hodně nechce a ploužíme se únavou, jsme na tom stejně špatně.
-
Eliška Novotná: Neutrácej
Reklamy nesleduji, a když na ně nechtěně narazím, většinou je nechápu. Ty, co na mne vyskakují na internetu a ztěžují mně čtení, odstraňuji, aniž bych si všimla, oč jde.
-
Eliška Novotná: Chleba s řízkem
Myslela jsem, že už se to nedělá, ale prý se pořád na výlet smaží řízky. Dříve to bylo běžné – jen se sedlo do vlaku cestou na hory, dovolenou nebo výlet, už to zavonělo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
