Eliška Novotná: Obyčejná zdvořilost
Jsem zdvořilá, považuji to za samozřejmé a jiná už nebudu. Pozdravím, požádám, poprosím, poděkuji, vyhnu se, necivím a tak. Zdá se mi však, že nás těch zdvořilých ubývá.
Tak třeba sedím na dvojsedadle u okénka, chystám se vystupovat a automaticky požádám o možnost projít: „Dovolíte, prosím?“ A ten někdo uhne, aniž by cokoliv řekl.
Sedím-li u uličky já, téměř nikdy mě ten či ta při vystupování o dovolení projít nepožádá, prostě se kolem mě nějak „procpe“.
Zcela běžné je cpát se beze slova do obchodu a nedat přednost vycházejícím, ačkoliv toto pravidlo má svůj velice praktický důvod – vejít do uvolněného místa.
A úplně nejvíc miluji situace, kdy v uličce supermarketu ohleduplně počkám s vozíkem, aby mohl někdo projít, nebo se mu i uhnu, a on (ano, nejčastěji on) se procpe beze slova i pohledu na mne.
Ta tsunami nezdvořilosti mne děsí, radost mi však dělá to, že je podle mé zkušenosti takové jednání typické pro starší a nejstarší generace. A tak zatímco oni se naštvaně ve svém JÁ, JÁ, JÁ mračí, my mladší věkem či duchem s úsměvem víme své.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
