Eliška Novotná

Kdy jsem naposledy četla nějakou báseň? No, občas ji očima přelétnu, když na ni narazím, ale většinou mně nic neříká a někdy si i pomyslím, že je to úplná slátanina.

Co pamatuji, vždycky to tak bylo: občas jsme potkávali lidi, kteří si za chůze povídali sami pro sebe, někteří i dost hlasitě, a někteří při tom i výrazně gestikulovali.

Když jsme se chystali navštívit naši nemocnou kamarádku, zeptali jsme se jejího bratra, co jí můžeme přinést. V krátkém výčtu se objevila také položka „dobré sušenky“.

Všichni to známe: počítač odmítá pracovat, dělá z našeho pohledu nesmysly a odborník nám radí „restartujte ho“.

Moje dávná a milá kamarádka je teď korpulentní dáma v letech, s nadváhou a vyměněnými oběma koleny. A tak nevychází z domu, když to venku klouže.

V naší malé skupině spolužáků z dávných časů to vře. Spustila to Jana, když nám všem popřála, abychom navzdory divné době, které jsme se dožili, zůstali pozitivní.

„Jestlipak se poznáme?“ táhlo mi hlavou cestou na setkání, které jsme si domluvily s jednou dívkou po pár minutách rozhovoru ve společnosti mnoha známých.

Vím, že si z těch milionů informací, které jsou stále k dispozici, vybírám ty, které odpovídají mému obrazu světa, a smířila jsem se s tím, že je už pro mne předpřipravili.

Že každá kytka v bytě potřebuje jinou péči, vím už dávno. A že od každého svého pěstitele si nechá líbit něco jiného,...

Požádala mě kolegyně, zda bych za ni nevzala směnu, protože jí odlétá syn s rodinou zpátky do Ameriky a ona se s nimi chce rozloučit.