Eliška Novotná

V poválečných dobách mého dětství, v dobách předškolkových, kdy děti byly běžně s maminkami doma, byla mojí jedinou kamarádkou Věruška. 

Na dveřích čekárny mé paní doktorky je už několik měsíců umístěna informační cedule. Když jsem ji spatřila poprvé, nevěřila jsem svým očím. 

Teprve tohle léto jsem úplně pochopila, proč nosí tolik žen a dívek v zimě letní sukně.

Moje malá pravnučka obohatila svoji slovní zásobu o šesté slovo, které vždy používá pouze s vykřičníkem: „pomoc!“. Když ho uplatňuje, smějeme se nebo se propadáme hanbou.

Máte rádi návštěvy? A rádi na návštěvy chodíte? Já ano. Domů si ale nevpustíme jen tak někoho, že? Neohlášená návštěva nás zaskočí, na neznámého koukáme podezíravě.

Nevím, co se změnilo, ale poslední dobou jsem stále obdarovávána, a i já pořád vymýšlím různé drobnosti, kterými druhé potěším.

Protože jsem se stěhovala do malého bytu, rozdávala jsem několik posledních měsíců zelené pokojové rostliny. Některé jsem měla i desítky let a loučení s nimi nebylo lehké.

U odpoledního čaje s koláčem si kamarádka postěžovala, jak jí vadí, že pořád vyhazuje skoro plné pytlíky s moukou, která je už tak stará, že se v ní dělají mouční červi.

Navštívila mne vnučka se svojí batolící se dcerkou a když jsme šli po obědě na procházku, zeptala se mě, jestli mám vlhčený ubrousek. „To nemám, na co ho potřebuješ?“

Tak se má skončit s používáním jednorázových plastů, s těmi různými obaly a nádobkami na jedno použití. To, co bylo považováno za pokrok, už pokrokem není.