Eliška Novotná: V medu
Nevím, co se změnilo, ale poslední dobou jsem stále obdarovávána, a i já pořád vymýšlím různé drobnosti, kterými druhé potěším.
Ne k něčemu, třeba k narozeninám nebo k Vánocům, ale prostě jen tak, když se po nějaké době sejdeme. Je to skvělé, dávat a dostávat, vědět, že jsme tomu druhému stáli za to uvažování, že na nás myslel.
To, co si darujeme, nepotřebujeme, je to pro radost. A protože máme doma plné knihovny a poličky, dáváme si často to, co pomine. Asi vás napadne láhev vína nebo bonboniéra, ale ne ne, bejvávalo, nic tak banálního!
A protože už víme, že to nejcennější, co máme je čas, dáváme si mnohdy to, co nás ten čas stálo. Já jsem třeba od podzimu obdarovávala ty své vyvolené skleničkami vlastnoručně zavařených ovíněných švestek – taková lahůdka, tolik překvapené radosti!
Poslední dobou jsem si uvědomila, že jsem „v medu“. Přítel, s nímž jsem se sešla po několika měsících, mně cestou z divadelního představení, které bylo o včelím společenství, dal vtipně lahvičku s medem, ale nejen tak ledajakým, viněta hlásala „med a rakytník“. To tedy budu zdravá, a ještě si pochutnám! A on mi to přeje!
Přítelkyně, se kterou jsem se neviděla několik let, mě při návštěvě obdarovala skleničkou pampeliškového medu, který sama udělala, a ještě na víčko vytvořila látkovou kostičkovanou sukénku. Taková krása, taková dobrota! A ona mi to přivezla! Teď doufám ve třetí skleničku – od koho asi?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.