Eliška Novotná: V medu

Ne k něčemu, třeba k narozeninám nebo k Vánocům, ale prostě jen tak, když se po nějaké době sejdeme. Je to skvělé, dávat a dostávat, vědět, že jsme tomu druhému stáli za to uvažování, že na nás myslel.

To, co si darujeme, nepotřebujeme, je to pro radost. A protože máme doma plné knihovny a poličky, dáváme si často to, co pomine. Asi vás napadne láhev vína nebo bonboniéra, ale ne ne, bejvávalo, nic tak banálního!

A protože už víme, že to nejcennější, co máme je čas, dáváme si mnohdy to, co nás ten čas stálo. Já jsem třeba od podzimu obdarovávala ty své vyvolené skleničkami vlastnoručně zavařených ovíněných švestek – taková lahůdka, tolik překvapené radosti!

Poslední dobou jsem si uvědomila, že jsem „v medu“. Přítel, s nímž jsem se sešla po několika měsících, mně cestou z divadelního představení, které bylo o včelím společenství, dal vtipně lahvičku s medem, ale nejen tak ledajakým, viněta hlásala „med a rakytník“. To tedy budu zdravá, a ještě si pochutnám! A on mi to přeje!

Přítelkyně, se kterou jsem se neviděla několik let, mě při návštěvě obdarovala skleničkou pampeliškového medu, který sama udělala, a ještě na víčko vytvořila látkovou kostičkovanou sukénku. Taková krása, taková dobrota! A ona mi to přivezla! Teď doufám ve třetí skleničku – od koho asi?