Eliška Novotná: Pomoc!

Co jí k takovému výkřiku vede, je většinou nepochopitelné – nic špatného se jí neděje, nikdo ji k ničemu nenutí, ani jí samozřejmě neubližuje. Usoudila jsem, že ji těší poutat na sebe tímto způsobem, vskutku originálním, pozornost a že se prostě na náš účet baví.

„Nevšímej si toho“, poradila jsem její mámě „třeba přestane“. „Zkus to v autobuse plném lidí“, odvětila, „kdyby jejich pohledy mohly vraždit, jsem už dávno mrtvá“.

Co mně ale vrtá hlavou, je to, kde k tomu slovu přišla. Že by ho opravdu v reálné situaci slyšela? Ach ne, to snad ne, doufám. Napadá mě, že ho má z nějakého dětského seriálu, který jí určitě někdy doma pustí, jak je to teď zvykem. Z pohádek, které jí vypravíme a z knížek, které jí čteme, my starší generace, určitě ne. Alespoň mě žádná taková nenapadá. A tak za všechna ta batolata volám: pomoc!