Eliška Novotná: Mouka

Spolkla jsem poznámku, že jsem nikdy nechápala, kde se v ní berou, což je pro mne jedna z tisíců životních záhad a umínila si, že ji nebudu informovat o tom, jak s kilovým pytlíkem mouky nakládám já – protože vím, že jsem se svou systematičností někdy nesnesitelná.

Dělám to takhle: Když postavím nový pytlík na kuchyňskou linku, snažím se nejprve rozluštit datum spotřeby, pak ho opíši na štítek a ten nalepím na pevně uzavíratelnou dózu, do které mouku přesypu. Když se datum naplní, obsah dózy s provinilým pocitem plýtvání vysypu, dózu vymyju, vysuším a jdu koupit novou mouku.

Povídaly jsme si ale také o tom, jak v různých statistikách přispíváme ke lživým informacím o spotřebě mouky na hlavu; jak jsme na tom byly jinak, když byly naše děti malé a pro velkou rodinu jsme i několikrát týdně zadělávaly těsto, a jak výrobci na situaci stále rostoucího počtu malých domácností, i těch singl, kašlou. A že by se v té naší zemi vyhozenou prošlou moukou jistě zaplnila celá náměstí.

Slíbily jsme si s kamarádkou, že zkusíme zajít do bezobalového obchodu, zda se nám podaří do vlastní dózy koupit 25 dkg polohrubé mouky, upéct z ní koláč a spolu ho pak sníst. Tentokrát ke kávě.