Eliška Novotná: Návštěva

Chce nás přepadnout, okrást, podvést? Nic dobrého od něj neočekáváme. Na dveře si dáváme kukátka, řetízky a kamery. Když už se rozhodneme někoho pozvat, tak věříme, že naše soukromí neohrozí a většinou se také těšíme, že nám s ním bude dobře.

Nedávno mě v jedné knížce o moci médií, kterou napsali chytří a vzdělaní lidé, překvapila věta o televizi jako návštěvě v soukromém prostoru našeho domova.

Takhle jsem o ní nikdy neuvažovala, ale pravda je, že když si vyberu nějaký program a televizi zapnu, prostor mého domova zaplní hlasy a obrázky, které jsem vlastně pozvala – pojďte dál, chci být s vámi. A ty ostatní, na jiných kanálech a programech, si domů nepustím.

Řekla jsem si, že mi vlastně autory knížky doporučovaná obezřetnost při užívání televize – a platí to i pro rozhlas – sedí. Že se ti, jimž to všechno doma hraje bez jejich výběru od rána do večera, vystavují mnoha skrytým, často i záměrně skrytým, nebezpečím.

Nepoužívají kukátka ani bezpečnostní řetízky. I když by asi se mnou souhlasili: „Jen tak někoho si domů nepustím“.