Eliška Novotná: Návštěva
Máte rádi návštěvy? A rádi na návštěvy chodíte? Já ano. Domů si ale nevpustíme jen tak někoho, že? Neohlášená návštěva nás zaskočí, pokud zazvoní někdo neznámý, koukáme na něj podezíravě.
Chce nás přepadnout, okrást, podvést? Nic dobrého od něj neočekáváme. Na dveře si dáváme kukátka, řetízky a kamery. Když už se rozhodneme někoho pozvat, tak věříme, že naše soukromí neohrozí a většinou se také těšíme, že nám s ním bude dobře.
Nedávno mě v jedné knížce o moci médií, kterou napsali chytří a vzdělaní lidé, překvapila věta o televizi jako návštěvě v soukromém prostoru našeho domova.
Takhle jsem o ní nikdy neuvažovala, ale pravda je, že když si vyberu nějaký program a televizi zapnu, prostor mého domova zaplní hlasy a obrázky, které jsem vlastně pozvala – pojďte dál, chci být s vámi. A ty ostatní, na jiných kanálech a programech, si domů nepustím.
Řekla jsem si, že mi vlastně autory knížky doporučovaná obezřetnost při užívání televize – a platí to i pro rozhlas – sedí. Že se ti, jimž to všechno doma hraje bez jejich výběru od rána do večera, vystavují mnoha skrytým, často i záměrně skrytým, nebezpečím.
Nepoužívají kukátka ani bezpečnostní řetízky. I když by asi se mnou souhlasili: „Jen tak někoho si domů nepustím“.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
