Eliška Novotná: Chvála

Copak to my, už nějaký ten pátek dospěláci, taky nepotřebujeme? Jo, je fajn slyšet „tobě to dneska sluší, máš hezky ostříhané vlasy“ a tak podobně.

To ale není úplně o nás, že? Proto je tak povzbuzující být s malými dětmi, s těmi, které už začaly „rozum brát“ a ještě je život nepokazil. Jak to dostávají, tak to dávají.

„To jsi udělala moc dobře“ nebo „ty mi tak hezky čteš?“ uslyšíme pak možná.

Chválit, chválit, chválit, pořád a za všechno, radí jak dětští psychologové, tak ti v manželských či manažerských poradnách. Teď ovšem začali radit i jak to dělat: nechválit za výsledek, ale za proces.

To, aby ti chválení nejednali chvályhodně jen kvůli tomu, že budou pochváleni. Aby je chvála povzbuzovala v samostatném rozhodování jak  jednat. Neříci třeba „to jsi hezky namalovala, ty jsi fakt šikovná“, ale „ten fialový slon je prima, a to červené nebe se zeleným sluníčkem je tedy zvláštní, co tě k tomu vedlo?“

A mně by tedy úplně stačilo: „To se ti tedy povedlo – ostatně jako vždycky!“