Martina Adlerová: Mimikry
Každý z nás má své mimikry. Své převleky a paruky a maskovací sítě. Slouží nám k tomu, abychom schovali i předváděli sami sebe. A abychom zmátli nepřítele. Je to taková hra. Ukazujeme světu: Koukej, teď hraju borce, tak si se mnou nehraj.
S tím souvisejí role, které na sebe každodenně bereme. Abychom ten svět zvládli. Abychom přežili.
Role laskavé a trpělivé matky. Nebo krotitelky dravé zvěře. Račte si vybrat.
Role snaživého zaměstnance. Nebo sebevědomého šéfa, který udílí rozkazy.
Role žalobce, obhájce a soudce.
Role pečovatelky a utěšovatelky. Nebo lvice a dračice.
Role sličné děvy, která jde náhodou kolem.
Role zvaná „Mouchysněztesimě“.
Role zuřivého reportéra a investigativní žurnalistky.
Role agresora, ochránce a hlavy rodiny.
V souladu s tím se samozřejmě také oblékáme.
Kuchařská zástěra, úklidové rukavice, pracovní kostýmek, ležérní outfit, štrasová sukně a nablýskané lodičky, vojenská uniforma a večerní oblek, zrcadlové brýle, bílý plášť a kožená bunda křivák.
A co z nás zbyde, když ty masky a převleky odložíme?
Barový povaleč? Úředník?
Uzlíček nervů?
Dezertér?
Snílek? Tulák po hvězdách?
Nebo prase bradavičnaté?
Nevím.
Vím jen, co by stoprocentně nezůstalo ze mě.
Učitelka.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
