Martina Adlerová: Nadávky

No jen si to poslechněte: halama, mizera, poberta, mezulán, výrostek, vagabund, syčák, záškodník, lump, pecivál, holomek.

„Ty neřáde,“ nadávám psovi, když ho přistihnu, jak krade kočičí misky a schovává je na zahradě. Pes se na mě divně podívá, a tak mi to dojde. Nemáme totiž psy, ale feny. A v souvislosti s tím mě napadlo, že ze starých nadávek se hrozně špatně dělají ženské varianty.

Jako by se automaticky předpokládalo, že ženy nemohou být mizerky, pobertky, výrostkyně, neřádky, lumpice, halamyně, syčačky, peciválky, záškodnice, holomkyně… a v případě slova „vagabund“ si ani nevím rady. Snad vagabundka? Vagabundkyně? Nebo vagabundčice?

Naproti tomu taková semetrika zase nemá mužský protějšek. Jak by vypadal takový muž semetrik, a jak by se asi projevoval?

Ale zpět k neřádům.

Když mi náš největší, nejošklivější a nejšpinavější kocour vlezl do tašky s vlněnými klubky a vytvořil z nich pestrobarevnou cupaninu vhodnou tak leda jako výplň do matrace, vjel do mě takový vztek, že na to už běžný neřád nebo syčák nestačil. Chtělo to něco speciálního. A jak jsem byla v ráži, vyjelo ze mě slovo DRCHLÁK. „Ty drchláku šilhavej,“ ječela jsem na něj. Drchlákovi to bylo samozřejmě šumák.

Každopádně jsem ve vzteku asi utvořila nové slovo, takzvaný neologismus. Ale nejsem si jistá. Pokud by tedy někdo tohle slovo znal a věděl, co znamená, napište to prosím do rozhlasu.

Za všechny drchláky děkuji.