Martina Adlerová: Člověče, nezlob se...
Vzpomínáte na tu dětskou hru? Největší hádka byla vždycky o to, jakou barvu figurek bude kdo mít. Já vždycky trvala na zelené, žluté bych byla ochotna akceptovat, ale s modrými nebo červenými jsem odmítala hrát. (Je to jako s bonbóny, bon-pari taky první zmizely ty zelené.)
A už jsou tady první křivdy z dětství: jak to, že někomu padají pořád šestky, třeba třikrát za sebou, a vy se plácáte na jedničkách, trojku považujete za úspěch…?
No ano, jak to? Jak to přijde, že někteří mají peníze, krásné domy, drahá auta, zajímavou práci…
A ti ostatní žijou z ruky do huby, vždycky si vytáhnou černého Petra a mají prostě smolíka. V lese nejenže nenajdou houby, ale ještě se tam ztratí, a když si konečně vyjedou na hory, hned si zlomí nohu. Pak přijdou o práci, a ještě je opustí partner.
V Člověče, nezlob se to bylo tak, že ten, kdo prohrál, se sice většinou nezlobil, ale taky se nesmál.
A v ostatních hrách to bylo podobné.
Třeba v dámě, tam bylo téměř pravidlem, že vyhrává ten, kdo táhne jako první. V karetní hře Prší zase většinou vyhrávali kluci. Nevím, jak je to možné, asi to nějak souvisí s logikou.
Teď v dospělosti už Člověče, nezlob se odmítám hrát. Je to příliš kruté.
Našli jsme ale rodinnou alternativu.
Ve volných chvílích, a velmi nadšeně, hrajeme společenskou hru, která se jmenuje Výbušná koťátka. Navzdory drastickému názvu se u toho vždycky strašně nasmějeme.
A víte, co je na tom nejlepší?
Že ten, kdo prohraje, se směje taky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
