Jiří Březina starší

V naší malé vsi nikdy nebyl poštovní úřad a listonoš k nám jezdil přes dvě vesnice na kole. Neříkám doručovatel, protože venkovský listonoš toho musel zastat víc. 

Kolikrát už jste letos potvrzovali souhlas se zpracováním osobních údajů? Já možná stokrát, a vždycky s trapným pocitem. Proč?

Nejsem asketa, ale můj vztah k pohodlí má své meze. V luxusních hotelích se cítím jako vetřelec, navoněné penziony mě znervózňují a přiznám se, že nejradši spím ve stanu.

Na vsi, kde jsem vyrůstal, patřil ke každé chalupě pes a měli jsme ho i my. Na prvního vlčáka Hardu se moc nepamatuji, ale když nám ho nemoc vzala, přivezl táta kolii.

Obdivuju staré mlýny. Ne ty, které si prošly fází vyrabované ruiny, sloužily jako rekreačka nějakého národního podniku, aby po takzvané modernizaci skončily jako hospody.

Slovo prázdniny vyvolává příjemné představy jako málokteré jiné. Všiml jsem si na tomhle sympatickém období hned tří věcí.

Před nedávnem jsem seděl u počítače a v okně vedle mě se něco pohnulo. Otočil jsem hlavu a na truhlíku seděla poštolka. Její blýskavé divoké oči na mě beze strachu hleděly.

Přecházím ulici a na přechodu leží šanon. Ne nějaká pohublá plastová napodobenina, ale bytelný kartonový šanon s okovanými hranami. Použitý, ale zachovalý.

Tenhle sloupek jsem mohl nazvat „mé cesty za vzděláním“, ale byla by v tom faleš, protože vzdělání bylo to poslední, co mě zajímalo.

Častou rekvizitou fantastických románů jsou stroje času. Slouží tam především k výrobě zápletek. Hrdina se vykašle na zákazy, zasáhne do minulosti a hned je o čem psát.