Jiří Březina starší: První máj

Jako úplně malý jsem se na první máje ještě těšil. Obdivoval jsem alegorické vozy, kterých tenkrát bývalo v průvodu plno. Líbila se mi ta podívaná a budovatelská symbolika mi samozřejmě neříkala nic.

Ale tohle okouzlení nevydrželo a následovala dlouhá řada let, kdy hlavní téma znělo „jak tam nejít“.

Na základní škole jsme využívali toho, že režim se snažil předvádět světu rodinnou idylu. Vymluvili jsme se, že jdeme do průvodu s podnikem svých rodičů - to bylo podporované - a šli jsme někam na mez otloukat píšťalky.

Na střední škole už jsem měl úniky zvládnuté, takže mohu hrdě prohlásit, že jsem se sice párkrát musel kvůli čárce mihnout na shromaždišti, ale pod tribunou neprošel ani jednou. Byla to hračka, protože na seřadišti vládl obrovský chaos.

Na prvomájové dění jsem tehdy koukal dost ospalýma očima, protože předchozí noc patřila daleko významnějším akcím - pálení čarodějnic a stavění májky.

Na škole vysoké nás už zaměstnávaly jiné jarní aktivity natolik, že nás uvědomělejší kolegové budili až svým návratem z průvodu.

Pak přišly první máje v zaměstnání. Základní strategií bylo nevyfasovat transparent, protože byl evidovaný a dost špatně se s ním prchá. Jako začátečník jsem nebyl dost opatrný a tak mě jednou pod tribunou prohnali. Jen jednou, protože takové chyby člověk neopakuje.

Doba se naštěstí změnila a jsem rád, že už dlouho je mojí jedinou prvomájovou povinností hledání rozkvetlé třešně.