Jiří Březina starší: Babička odbojářka

8. květen 2020

Když si vzpomenu na dětství, vidím svoji babičku. Nebyla to žádná měkota. Její muž byl hajný, který se za války zapojil do odboje a za heydrichiády skončil na popravišti. Ona si pak užila své.

Německé úřady ji zbavily většiny majetku a se dvěma dětmi ji stěhovaly z jedné opuštěné barabizny do druhé. A to mohla mluvit o štěstí, že neskončila v koncentráku. Opravdu nebylo radno před ní mluvit o Němcích.

Ale ani o komunistech. Jako vdova po lesním zaměstnanci a odbojáři dostala totiž hned po válce příděl palivového dřeva, tedy deputát. Byl poměrně velkorysý, jenže po únoru jí ho komunisté sebrali. Odmítla to vzít na vědomí a chodila si pro něj do lesa tajně dál. A mě si vybrala za pomocníka.

Babička jako odborník nedělala v lese žádnou škodu. Fakticky prováděla zdravotní probírku. Brali jsme jen borové souše. Zvlášť cenné byly ty, které měly v koruně výron smůly, takzvaného kocoura. Byly z nich skvělé louče na zátop. Dnes mi přijde neuvěřitelné, do jak silných stromů jsme se s malou ruční pilou pustili.

Celý proces byl secvičený a nebylo třeba slov. Půl hodiny poté, co podříznutý strom bouchl na zem, by nikdo nepoznal, kde stál. Čerstvý pařez jsme zamaskovali mechem a kmen jsme rychle rozřezali na kusy, které pobral malý ruční vozík. Silné dříví přišlo dospod a na něm se vezly větve jako kamufláž. Pečlivě jsme uklidili piliny a jelo se domů.

Přes všechno utajení nevěřím, že by naše ilegální těžba mohla ujít pozornosti lesního personálu. Nikdy se ale nikdo neozval. Nejspíš s námi drželi basu.

Spustit audio