Jiří Březina starší: Babička odbojářka
Když si vzpomenu na dětství, vidím svoji babičku. Nebyla to žádná měkota. Její muž byl hajný, který se za války zapojil do odboje a za heydrichiády skončil na popravišti. Ona si pak užila své.
Německé úřady ji zbavily většiny majetku a se dvěma dětmi ji stěhovaly z jedné opuštěné barabizny do druhé. A to mohla mluvit o štěstí, že neskončila v koncentráku. Opravdu nebylo radno před ní mluvit o Němcích.
Ale ani o komunistech. Jako vdova po lesním zaměstnanci a odbojáři dostala totiž hned po válce příděl palivového dřeva, tedy deputát. Byl poměrně velkorysý, jenže po únoru jí ho komunisté sebrali. Odmítla to vzít na vědomí a chodila si pro něj do lesa tajně dál. A mě si vybrala za pomocníka.
Babička jako odborník nedělala v lese žádnou škodu. Fakticky prováděla zdravotní probírku. Brali jsme jen borové souše. Zvlášť cenné byly ty, které měly v koruně výron smůly, takzvaného kocoura. Byly z nich skvělé louče na zátop. Dnes mi přijde neuvěřitelné, do jak silných stromů jsme se s malou ruční pilou pustili.
Celý proces byl secvičený a nebylo třeba slov. Půl hodiny poté, co podříznutý strom bouchl na zem, by nikdo nepoznal, kde stál. Čerstvý pařez jsme zamaskovali mechem a kmen jsme rychle rozřezali na kusy, které pobral malý ruční vozík. Silné dříví přišlo dospod a na něm se vezly větve jako kamufláž. Pečlivě jsme uklidili piliny a jelo se domů.
Přes všechno utajení nevěřím, že by naše ilegální těžba mohla ujít pozornosti lesního personálu. Nikdy se ale nikdo neozval. Nejspíš s námi drželi basu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.