Martina Adlerová: Udržitelný život

27. únor 2025

Rozhlasový sloupek

Někdy si přistihuju, že toužím po chudobě a odříkání. Já vím, je to divné, a spousta lidí teď asi namítne, že není nic jednoduššího. Nebo že jde o donebevolající rouhání.

Ale já se nechci rouhat. Ani nejsem rozmazlená luxusem. Jen se v tom přebytku všedního dne poněkud ztrácím. Dělá mi problém rozhodnout se, jaké oblečení si z přecpané skříně vezmu na sebe.

Nevím, co si dát k obědu, protože nabídka zdaleka převyšuje poptávku, a já vlastně ani nemám opravdový hlad.

U regálu s jogurty strávím půl hodiny, protože netuším, který z těch konzervovaných, obarvených a ochucených pokladů si vybrat.

A novou lednici už vybírám roky.

Všechno je čím dál složitější. Mám pocit, že se ztrácím.

Někdy prostě jenom toužím po jednoduchosti.

Mít dvoje oblečení, jedno do práce a druhé na doma. Do lesa jedny tepláky. Pláštěnku do deště. K jídlu brambory, mlíko a jablka. V zimě kysané zelí.

Žít pokojně a jednoduše, jako za starých časů. Mít čas a mít klid. Vstávat se svítáním a jít spát, když se setmí.

A chodit všude pěšky.

Jenže to nejde, jsem lapená do systému jako noční můra do síťky na motýly.

Odevzdala jsem civilizaci tělo i duši, a udělala jsem to dobrovolně, takže si teď nemůžu stěžovat.

Ale můžu to alespoň zjednodušit.

Zredukovat skříně, do práce jezdit na kole, jíst jen jednou denně a kvůli jogurtům si zařídit alergii na laktózu. Pak mám na výběr jen ze dvou. Novou lednici vybere manžel, a na to ostatní si můžu hodit kostkou, ne? A je to.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas