Martina Adlerová: Udržitelný život
Někdy si přistihuju, že toužím po chudobě a odříkání. Já vím, je to divné, a spousta lidí teď asi namítne, že není nic jednoduššího. Nebo že jde o donebevolající rouhání.
Ale já se nechci rouhat. Ani nejsem rozmazlená luxusem. Jen se v tom přebytku všedního dne poněkud ztrácím. Dělá mi problém rozhodnout se, jaké oblečení si z přecpané skříně vezmu na sebe.
Nevím, co si dát k obědu, protože nabídka zdaleka převyšuje poptávku, a já vlastně ani nemám opravdový hlad.
U regálu s jogurty strávím půl hodiny, protože netuším, který z těch konzervovaných, obarvených a ochucených pokladů si vybrat.
A novou lednici už vybírám roky.
Všechno je čím dál složitější. Mám pocit, že se ztrácím.
Někdy prostě jenom toužím po jednoduchosti.
Mít dvoje oblečení, jedno do práce a druhé na doma. Do lesa jedny tepláky. Pláštěnku do deště. K jídlu brambory, mlíko a jablka. V zimě kysané zelí.
Žít pokojně a jednoduše, jako za starých časů. Mít čas a mít klid. Vstávat se svítáním a jít spát, když se setmí.
A chodit všude pěšky.
Jenže to nejde, jsem lapená do systému jako noční můra do síťky na motýly.
Odevzdala jsem civilizaci tělo i duši, a udělala jsem to dobrovolně, takže si teď nemůžu stěžovat.
Ale můžu to alespoň zjednodušit.
Zredukovat skříně, do práce jezdit na kole, jíst jen jednou denně a kvůli jogurtům si zařídit alergii na laktózu. Pak mám na výběr jen ze dvou. Novou lednici vybere manžel, a na to ostatní si můžu hodit kostkou, ne? A je to.
Související
-
Martina Adlerová: Samomluva
Mrzí mě, že z našeho života postupně mizejí slova. Krásná a zapomenutá. Chápu, proč výrazy jako JAŘMO, OKŘÍN či TRDLICE zmizely v propasti času, ale je mi to líto.
-
Martina Adlerová: Dřevo
Je s podivem, kolik negativních a odsuzujících hodnocení, frází a komentářů souvisí nějakým způsobem s dřevinou.
-
Martina Adlerová: Topinkovač
Možná vás nikdy nenapadlo, že topinkovač – takový ten přístroj na opékání toustového chleba – a lekavost, jsou dvě věci, které spolu úzce souvisejí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
