Zdena Kolářová: Veselá pieta

25. únor 2025

Rozhlasový sloupek

Když kdysi umřela teta Otylka, byla jsem hodně smutná. Pohřeb byl na Vysočině, kam jsme jeli s celou rodinou. Na laskavém vesnickém hřbitůvku se sešli všichni příbuzní a sousedé nad hlubokou jámou, vystlanou chvojím z nedalekého lesa.

Na jedné straně byla hromada hlíny, které je potřeba k zahrnutí hrobu. Byl sychravý den, z oblohy se snášela mokrá mlha. Má matka si s jednou z tet stoupla s ohromným věncem právě na tu hromadu hlíny a poslouchaly velebného pána, který v černostříbrném pluviálu světil kropenkou hrob.

Náhle se červené, voskové karafiáty na věnci zachvěly a teta začala pomalu klouzat dolů, ke své nebohé nebožce matce. Moje máma, aby ji zastavila, zatáhla za věnec, který se proměnil v šišatou placku. Drát, kterým byl věnec svázán, povolil a teta žuchla na víko rakve, zamazaná od mokré hlíny a s nepopsatelným výrazem ve tváři.

Kdo říká, že ďábel neexistuje, mýlí se. Někde tam stál a uchichtl se. To, co následovalo, patrně žádný farář při pohřbu nikdy nezažil. Pobožné tetičky v černých šátcích s uplakanýma očima, chlapi s klobouky v ruce, Otylčini sousedé se začali smát.

Prostě nemohli jinak. Zatímco tetu tahali z hrobu, všichni se potáceli smíchem a nebyli k utišení. Dokonce i panu faráři dalo hodně práce, aby to v důstojnosti přežil.

Osud nám není vždycky nakloněn. I v největším smutku nás ale umí obdařit laskavostí smíchu, abychom jeho tíhu lépe unesli. Nabídne nám generacemi osvědčenou medicínu. Smích. Tak ji užívejme, nic nás nestojí a většinou pomůže.

autor: Zdena Kolářová | zdroj: Český rozhlas