Zdena Kolářová: Umělá krása
Byla jsem svědkem televizní debaty, která se zabývala úskalími plastických operací. Pozvaná vědkyně dokladovala, že ne každá tkáň přijme implantáty bez rizika uvolňování nanočástic, což může být docela problém.
Nic platno, „krásky“ (tohle slovo mám v uvozovkách), tak tedy krásky si stojí za svým názorem, že prsa číslo deset jsou to, po čem muži touží, že vizáž obličeje vypadajícího, že ho poštípaly včely, je opravdu krásná.
Kdysi mi jeden kamarád, malíř, nastínil, jak se to má s objektivním posuzováním krásy. Například, že ramena trojúhelníku od lícních kostí na špičku brady by měla být stejně dlouhá, že schopnost smát se široce, aby bylo vidět co nejvíce zubů, je také podmínkou pro půvabný vzhled.
Nevím, jestli tato pravidla stále platí, ale něco na tom je. Když jsem v čekárně u lékaře listovala bulvárním časopisem, objevila jsem fotografii tří žen propadlých teroru plastických operací. Vypadaly, jako když přišly z Frankensteinovy laboratoře.
To, že se pokoušely o smyslný pohled mhouřením očí, působilo dojmem počínajícího šílenství. Byly objektivně tak šeredné, až mi jich bylo líto, když jsem si představila, kolik musely za své zohavení zaplatit.
Měla jsem spolužačku. Nebyla to typická krasavice, ale i kdyby si vyšla v pytli od brambor, měla nejvíc obdivovatelů z nás všech. Bez řasenky, rtěnky a kdovíčeho. Měla prostě to něco… A to i ten nejhloupější kluk pozná.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
