Jiří Březina starší: Vlasy

Kdo ale tohle zařízení absolvoval, šel po škole na vojnu jen na rok namísto obvyklých dvou, což byl samozřejmě motiv jako hrom. Hra na vojáky se konala každý čtvrtek a měla nepříjemný vedlejší efekt – celé tři roky jsme museli chodit nakrátko ostříháni.

Tak to stálo v instrukcích, které jsme dostali po návratu z prázdnin. Dlouhé vlasy byly ale náš generační symbol, zakládali jsme si na nich a do kadeřnictví jsme nechvátali. Tak se stalo, že jsme večer před první vojnou seděli na kolejích, až na pár hujerů všichni vlasy po ramena, a přemýšleli co dál. Na návštěvu kadeřnictví bylo pozdě a vypadalo to na průšvih hned první den.

„Ono je vlastně jedno, jak budeme ostříhaný, stejně nás vylepaj ještě víc, aby nám dali vědět, že nás mají v moci,“ řekl někdo. Tohle byla pravda, věděli jsme to od starších kolegů.

A tak se na mě jeden ze spolužáků se zoufalým výrazem obrátil, ať ho tedy ostříhám třeba já. Cítil jsem, že beznadějná situace volá po akci, a tak jsem rezignovaně souhlasil. Za nadšených výkřiků publika jsem kamaráda nůžkami zbavil půlmetrové hřívy.

Bůhvíjaký účes to nebyl, ale zůstaly mu obě uši a netekla žádná krev. Z toho kolektiv usoudil, že mám talent a v ten moment jsem byl ztracený. Ostříhal jsem ten večer nejmíň třicet hlav, a protože mi to nikdo z těch nevděčníků nechtěl oplatit, nakonec jsem rukou plnou mozolů po paměti ostříhal i sám sebe.

Takhle intenzivní výcvik na vás prostě musí nechat stopu. A tak dokud bylo co, stříhal jsem se sám i mnoho dalších let.