Jiří Březina starší: Vlasy
Na vysokých školách fungovaly za komunistů takzvané vojenské katedry. Bylo to pár špinavých baráků za městem, kde se několik zoufalých důstojníků marně snažilo udělat z nás studentů vojáky.
Kdo ale tohle zařízení absolvoval, šel po škole na vojnu jen na rok namísto obvyklých dvou, což byl samozřejmě motiv jako hrom. Hra na vojáky se konala každý čtvrtek a měla nepříjemný vedlejší efekt – celé tři roky jsme museli chodit nakrátko ostříháni.
Tak to stálo v instrukcích, které jsme dostali po návratu z prázdnin. Dlouhé vlasy byly ale náš generační symbol, zakládali jsme si na nich a do kadeřnictví jsme nechvátali. Tak se stalo, že jsme večer před první vojnou seděli na kolejích, až na pár hujerů všichni vlasy po ramena, a přemýšleli co dál. Na návštěvu kadeřnictví bylo pozdě a vypadalo to na průšvih hned první den.
„Ono je vlastně jedno, jak budeme ostříhaný, stejně nás vylepaj ještě víc, aby nám dali vědět, že nás mají v moci,“ řekl někdo. Tohle byla pravda, věděli jsme to od starších kolegů.
A tak se na mě jeden ze spolužáků se zoufalým výrazem obrátil, ať ho tedy ostříhám třeba já. Cítil jsem, že beznadějná situace volá po akci, a tak jsem rezignovaně souhlasil. Za nadšených výkřiků publika jsem kamaráda nůžkami zbavil půlmetrové hřívy.
Bůhvíjaký účes to nebyl, ale zůstaly mu obě uši a netekla žádná krev. Z toho kolektiv usoudil, že mám talent a v ten moment jsem byl ztracený. Ostříhal jsem ten večer nejmíň třicet hlav, a protože mi to nikdo z těch nevděčníků nechtěl oplatit, nakonec jsem rukou plnou mozolů po paměti ostříhal i sám sebe.
Takhle intenzivní výcvik na vás prostě musí nechat stopu. A tak dokud bylo co, stříhal jsem se sám i mnoho dalších let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.