Antonín Pelíšek: Komenský a sociální sítě
Asi málokdo ví, že sociální sítě šířící informace přes internet rychlostí blesku popsal skoro před 400 lety už Jan Amos Komenský.
Narazil jsem na to nedávno při čtení jeho knihy Labyrint Světa a ráj srdce. Tedy díla, na které mi při maturitní otázce stačila jednoduchá odpověď: Popisuje lidské činnosti v alegorických obrazech.
Když jsem si ji po letech přečetl celou, nestačil jsem se divit, jak je stále aktuální. Mezi obrazy politiků, obchodníků, vrchnosti nebo dopravců mě jako novináře zaujala část, kde autor hodnotí média.
Přirovnává je k píšťalkám, jejichž tóny vnímá každý tak trochu jinak. Rozdíl není totiž v jejich zvuku, ale je ve sluchu každého z nás. Řečeno s Komenským: „Co některým zní libě, že skákání se zdržeti nemohli, druzí si uši zacpávají a pláčou.“
A nebyl by to ani Učitel národů, aby neuzavřel popis úvahou. „Bylo by se čemu zasmáti, že lidé každého větru zavanutí šáliti se dají. Avšak všelijak nebezpečno z toho je. Poněvadž hlaholové ti rozdílným uším rozdílní jsou, různice i rvačky odtud povstávají,“ varuje.
A jeho obraz internetu? Jsou to podle něj rychlí jezdci na koních, již zvuky z píšťalek šíří jako vítr. Tak mě napadá, že jediné, co Komenskému asi uniklo, jsou dnešní mediální šéfové. Vesměs hodnotí podřízené podle sledovanosti jejich zpráv, a tak je nutí k stále silnějšímu bulvárnímu pískotu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
