Antonín Pelíšek: Co mě naučil můj kocour

Začátky nebyly vůbec jednoduché. V životě jsem choval několik psů a zařekl se, že kočka mi do bytu nesmí. Je falešná, zrádná, sobecká. Na rozdíl od nejlepšího přítele člověka, který je věrný, vděčný a přizpůsobivý.

A tak mé první pokusy s výchovou kočky domácí dopadly špatně. Podle mě mělo být to zvíře osvobozené z útulku nadosmrti vděčné za poskytnutí azylu. Místo toho si žilo jenom podle svých představ. Pokyny a rozkazy ignorovalo, zato se vehementně dožadovalo pravidelné stravy, což v kočičí představě byla zřejmě moje povinnost.

Časem se však soužití narovnalo. Pochopil jsem, že kocour žije v báječném svobodném a plnohodnotném světě, do něhož mě občas pustí nahlédnout. Postupně jsme spolu navázali rovnoprávnou komunikaci a stali se blízkými přáteli.

Když jsem po něm něco chtěl, třeba aby v době mé nepřítomnosti zůstal na dvorku, uspěl jsem, pokud jsem mu záměr klidně a podrobně vysvětlil. Po večerech jsme sedávali na lavičce a pozorovali ptáky.

Byl přemýšlivý, nechal se drbat za ušima a občas se mi na důkaz přátelství opřel hlavou o čelo. Poznal jsem jeho nádherný vesmír.

Teď uvažuju, co mi dal a čemu mě naučil. Říkám tomu tři té. Naučil mě trpělivosti, toleranci a taktu. Na druhé bytosti se nemá křičet, vše se dá vyřešit po dobrém, klidně, bez manipulace.

Jenom pořád marně přemýšlím, co jsem za ten krátký život předal já jemu...